60 let života s cukrovkou 1. část
Jmenuji se Stanislav Mikulecký. V březnu mi bude 73 let. Pocházím z obce Sloupnice u Litomyšle. Od roku 1950 žiji ve východočeském městě Lanškroun. S cukrovkou a inzulínem žiji již přes 60 let. Rodiče ani jejich předkové cukrovku neměli.
Patřím mezi více než 100 diabetiků v ČR, kteří dosud obdrželi medaili „ 50 let života s diabetem" a svůj životní příběh jsem zveřejnil v publikaci „PŘEMOŽITELÉ CUKROVKY„. Vydal ji v roce 1998 Svaz diabetiků ČR a Novo Nordisk. Jsou tam popsány dlouholeté zkušenosti 42 diabetiků - držitelů uvedené medaile. Z jejich životních osudů a z jejich osobních přístupů k nemoci lze vždy najít poučení pro každého z diabetiků. Doporučuji všem diabetikům, aby si publikaci přečetli.
V roce 1948 (ve dvanácti letech) jsem byl očkován proti TBC. Záhy po očkování jsem měl několik dnů nevysvětlitelné vysoké teploty, následovala velká žízeň, časté močení a hubnutí. Vesnický lékař mě po několika dnech neúspěšného léčení poslal do nemocnice v Litomyšli. Tam mi zjistili cukrovku ve velmi kritickém stavu (velmi vysoká glykémie, několik křížků acetonu atd.).
Nasadili mi inzulín, glukózu, kapačky atd. Po velmi dramatické noci zásluhou a obětavostí lékařů a sester (jeptišek) mi byl zachráněn život. V nemocnici jsem ležel 8 týdnů přes vánoční svátky a přes Nový rok. Pacienti dostávali ke stravě i vánoční cukroví. Pro mne bylo zklamáním, když mi bylo řečeno, že ho nesmím jíst a že budu muset trvale držet přísnou dietu. Zklamáním pro mne bylo, když mne před propouštěním z nemocnice učili píchat inzulín a sdělili mi, že ho mám brát 3 x denně a že ho budu píchat celý život.
V prvních letech nemoci mne svědomitě léčila MUDr. Beniková z nemocnice v Litomyšli. Ta např. mimo jiné ručně psala pro mou matku různé recepty a návody, jak má připravovat diabetická jídla a zavařeniny. Tehdy v poválečných letech se nic dietního nedalo koupit a ani literatura nebyla. Některé tyto její rukopisy mám dodnes uschovány. Naučila mě i to, jak si mohu sám regulovat dávku inzulínu, když sním např. více ovoce atd. Tehdy mne učila to, co je dnes při používání glukometrů zcela běžné. Důsledně trvala na dobrém poměru ve struktuře stravy. Šlo o vzájemný poměr zeleniny, ovoce, bílkovin a uhlohydrátů. Mám z té doby k dispozici i jednolistový dietní lístek. Dále požadovala správné časové rozložení jídla během dne. Doporučovala mi hodně pohybu nikoliv však velké fyzické přetěžování.
Pamatuji se, jak mne MUDr. Beniková zvala o prázdninách na týdenní nebo i delší pobyt do nemocnice. Tam zjišťovala, které druhy jídel mají u mne podstatný vliv na glykémii. Necítil jsem se deprimován pobytem v nemocnici, neboť jsem měl volné vycházky po Litomyšli v odpoledních hodinách. Doktorce Benikové a nemocnici v Litomyšli vděčím za dobré základy do života s diabetem. Shodný názor má i pan Oldřich Nepraš z Osiku u Litomyšle. Oba jsme s cukrovkou začínali v Litomyšli a oba žijeme s cukrovkou více než 60 let. Z nemocnice v Litomyšli se ještě pamatuji na MUDr. Miřejovskou, MUDr. Noska, MUDr. Noskovou, sestru Valachovou, Novákovou.
V mládí mi též pomohli hlavně rodiče, kteří dbali na to, abych se dietně stravoval a píchal si přesné dávky inzulínu. Do školy jsem chodil 3 km pěšky, zpět taktéž 3 km. Tehdy několik let po válce autobusy po vesnici nejezdily. Problém jsem měl se stravováním při celodenním vyučování. Připravený dietní oběd jsem si nosil do školy, kde mi ho školnice ohřívala. Školní stravování tehdy nebylo. Polední dávky inzulínu jsem si zpočátku píchal tak, aby to spolužáci neviděli, neboť jsem se za to v dětském věku styděl.
Pamatuji se na přídělový lístkový systém na potraviny. Neměl jsem lístky na cukr a na cukrovinky, ale měl jsem vyšší příděl masa, tvarohu a vajec. Horší situace nastala po zrušení lístků a zavedení tzv. volných cen např. u masa. Dietní strava se tím podstatně prodražila. Neodvážil jsem se studovat vysokou školu, i když jsem měl po dobu gymnazijních studií vyznamenání. Po maturitě v r.1954 jsem byl sice přijat na vysokou školu, ale nenastoupil jsem tam. Nechtěl jsem riskovat pobyt mimo domov a stravování v menze. Bylo to období, kdy jsem měl dávky inzulínu i přes 100 m.j. denně.
Ze zajímavých a i humorných příhod mohu uvést dvě:
V době studia na gymnáziu byli studenti často přesvědčování, aby se přihlásili ke studiu na vojenských školách. Byly to nátlakové akce a tak jsem se přihlásil též. Věděl jsem, že mne nemohou ze zdravotních důvodů přijmout. Znamenalo to ale den volna z vyučování na zdravotní prohlídku v nemocnici v Ústí nad Orlicí. Tam mi sdělili, že u mne zjistili cukrovku. S úsměvem jsem zprávu přijal s tím, že to vím již několik let.
Po maturitě jsem pracoval 6 let na finančním odboru a na kontrolním odboru ONV v Lanškrouně. Po územní reorganizaci v r.1960 jsem dva roky pokračoval v práci na ONV v Ústí nad Orlicí, kam jsem denně dojížděl 20 km. Při práci jsem často používal služební motocykl na cesty do obcí okresu. Měl jsem i svůj vlastní motocykl. Bylo období, kdy dopravní inspektoráty VB dostaly pokyn odebrat řidičský průkaz diabetikům, kteří si píchají inzulín. Podotýkám, že jsem nikdy neměl žádnou dopravní nehodu. DI VB to vyřešil ke všeobecné spokojenosti tak, že mi řidičský průkaz ponechal s podmínkou, že budu jezdit ve dvou.
Cukrovka mi nebránila v profesením životě
Při zaměstnání na ONV jsem složil druhou maturitu na ekonomické škole. Později při práci v TESLE jsem dálkově absolvoval čtyř semestrové pomaturitní studium na Vysoké ekonomické škole v Praze obor výpočetní technika. To nahradilo vysokou školu v profesi, kterou jsem později vykonával. Ve 26-ti letech jsem nastoupil do ekonomického úseku výrobního podniku TESLA Lanškroun. Při přípravě výpočetního střediska v podniku jsem pracoval od roku 1964 jako programátor, pak analytik, později jako vedoucí projekce a programování VS. Řídil jsem kolektiv až 25-ti pracovníků. Počítač byl v podniku až v roce 1973, takže 9 roků jsem týdně dojížděl do externích výpočetních středisek.
Cukrovka nebyla pro mne překážkou.
V práci jsem dosahoval dobrých výsledků. Účastnil jsem se i zlepšovatelského hnutí. V r. 1974 mi byl udělen ministrem čestný odznak „Nejlepší pracovník ministerstva všeobecného strojírenství". O několik let později jsem pak dostal ještě odborářský odznak „Průkopník socialistické práce".
Práce v oblasti informačních systémů se mi stala koníčkem a zůstal jsem jí věrný až do odchodu do důchodu. Několik let před důchodem jsem pracoval v jedné firmě v Moravské Třebové, kam jsem denně 25 km dojížděl. Odtud jsem pak jezdil zavádět informační systém do různých podniků v republice. Překážkou mi nebyl ani věk, ani cukrovka. Do důchodu jsem odešel až v 62 letech a i potom jsem rád vypomohl, když mne firma požádala. Jako diabetik jsem se nesetkal s žádnou diskriminací ani na pracovištích ani v okolí.
Napsáním mého životního příběhu s cukrovkou se snažím povzbudit diabetiky a diabetičky, kteří nejsou tak staří jako já a nemají cukrovku tak dlouho jako já. Je třeba, aby překonali počáteční nesnáze s touto nemocí. Měl jsem je též. Cukrovka člověka sice poněkud omezuje, ale pokud si na ni Vy a Vaše okolí zvyknete a sžijete se s ní, pak budete sami sobě stejně dobrým „doktorem" jako je Váš ošetřující lékař. Optimisticky se považujte za zdravého člověka, i když podmíněně.
Lanškroun, Stanislav Mikulecký
