Jsem diabetik 1. typu. A zvládám to.

Vážení přátelé, dovolte, abych se představil. Moje jméno je Tomáš Vichta, bydlím nedaleko Tábora a v současnosti (2008) studuji poslední ročník ČVUT-FEL v Praze, obor Softwarové inženýrství. Kromě jiného jsem diabetik 1. typu. Chci vám napsat pár slov o mém životě s cukrovkou.

Vraťme se doby, kdy u mě byla nemoc diagnostikována. Stalo se to v létě roku 2000, o prázdninách, které předcházely mému nástupu na střední školu. Připravoval jsem se tedy na podstatnou změnu. Jenže to nebylo všechno. Začal jsem nevysvětlitelně hubnout (10kg za 1 měsíc), byl jsem neustále unavený, přidávaly se další nezvyklé obtíže. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, stav se ale rychle zhoršoval, a tak jsem byl nucen začátkem srpna navštívit mojí tehdejší dětskou lékařku. Paní doktorka udělala odběry a ještě ten den večer nás osobně navštívila, aby nám sdělila nepříjemnou diagnózu. Byl jsem v šoku, moji rodiče pochopitelně také. Měl jsem o nemoci jen kusé informace. V první řadě mě děsilo píchání inzulínu a omezení v jídelníčku, což, jak víme, jsou ty nejmenší problémy.

Druhý den ráno mě naši odvezli do táborské nemocnice. Přijímal mě velmi ochotný a příjemný doktor Havlíček. Během týdenní hospitalizace jsem se dozvěděl spoustu nových informací. Pochopil jsem, že jediná možnost je důsledné dodržování léčby, zejména kvůli prevenci pozdních komplikací, a podle toho jsem se také snažil chovat.

Kompenzace se docela dařila, pan doktor mě chválil. To mi dodávalo další motivaci, viděl jsem, že mé snažení není marné. Postupně jsem začal zjišťovat, jak cukrovka funguje v praxi. Zkoušel a objevoval jsem nové věci. Zhruba po 4 letech jsem mohl říct, že zvládám celkem úspěšně běžné problémy. Učím se ale stále.

Jak cukrovka ovlivnila můj další život? Co moje zájmy? Od mládí jsem se věnoval hudbě, na střední škole (tedy již s cukrovkou) jsem začal hrát na baskytaru a dostal se do orchestru Swing Band Tábor, kde působím stále. Přes zimu se hrají hlavně plesy končící ve 2-3h ráno. Musel jsem zjistit, jak tomu přizpůsobit režim, a jak zařídit, abych další den nemusel vstávat. Ale podařilo se.

Kromě hudby a studia si přivydělávám programováním webových portálů a učením na naší fakultě, věnuji se fotografii, chodím plavat, do sauny, jezdím na kole. Mám stále co dělat a každý můj den vypadá úplně jinak. Cukrovka mě ale téměř v ničem neomezuje. Ověřil jsem si, že v podstatě vždy jde daná činnost skloubit s inzulinovým režimem, jen je to třeba u nových situací nejdříve vyzkoušet a zamyslet se nad všemi faktory. Chodím spát a vstávám, kdy je potřeba, jím v podstatě na co mám chuť.

Byly a jsou i problémy. Často glykemie ujede, nejde to při mém životním stylu prostě všechno uhlídat. To se ale nechá přežít. Kolem mých 20let přišly noční hypoglykemie a další nepříjemnosti. Zkoušeli jsme s diabetoložkou různá řešení, až jsem nakonec skončil na inzulínové pumpě. Měl jsem z ní zpočátku strach. Ten se ale rychle rozplynul a dnes už bych zpět na pera nechtěl.

Všem diabetikům přeji úspěšný boj s nemocí. Cukrovka je především o vašem přístupu, vědomostech a zkušenostech. Lékaři, léky a pomůcky nám to jen usnadňují. Ta největší zodpovědnost je zatím bohužel jen a jen na každém z nás!
Na závěr musím poděkovat mé přítelkyni Zuzce, rodičům, prarodičům a všem ostatním za jejich podporu, bez které by to bylo mnohem obtížnější.

S přáním hezkých glykemií,

Tomáš Vichta